hádanka

29. října 2017 v 23:50 | silly_slivka
velký monstra plazící se po ulicích měst
a v tom lidi.
mokro, sliz a pobíhající brouci podél cest
 

lesy broky děs

16. října 2017 v 22:38 | silly_slivka
chtěla bych si potetovat celé tělo vším co vidím ve tvých očích.
chtěla bych s tebou chodit boso lesem.
ale nemůžu, protože po těch pár brocích,
co mi zůstali v srdci...
jsem pronásledována jen děsem.

(vz)kaz

17. září 2017 v 23:36 | silly_slivka
(nehledejte pointu, nepřišla)

někdy je krátké večerní přemýšlení víc než přemýšlení celonoční. Celoroční přemýšlení je takové, že nedojdete k pořádnému závěru, protože se proplétáte nekonečnýma "co kdyby" a spoustu věcí dáváte za vinu ostatním a k ničemu zkrátka nedojdete. krátké večerní přemýšlení má jasný závěr. chyba je ve vás a musíte začít u sebe.

vkaz pro mé opětovné budoucí přemýšlení aby zas nebylo celonoční:

Holka seber se už a nebuď pipka. čus!


 


hmota

5. září 2017 v 23:14 | silly_slivka
Co přesně za hmotu potřebuji, abych se s ní mohla zahalit a nikdo mě neviděl? A kolik by jí muselo být? A neutralizovala by jakékoliv pocity? Vztek, smutek i lásku? Učinila by mě neviditelnou pro celý svět? Učinila by mě šťastnou? Pomohla mi zapomenout? Pomohla mi žít i nežít? Žila bych ještě vůbec?

vzpomínka

25. srpna 2017 v 19:47 | silly_slivka
světlušky a tvoje nádherně zářící oči
a
lesy, louky, hvězdy uprostřed noci.

ty chvíle jsou daleko, stejně jako ty,
a to už jsem nikdy nechtěla pocítit žádné city.

světlušky a tvoje tajemně jiskřící oči
a
mýtiny, kopce, oblaka čerstvě z rána.

rYchle

23. srpna 2017 v 23:39 | silly_slivka
Proč čas plyne tak rychle?
Čas je voda, všichni plují zběsile.
Pojď se koupat, jen pozor, ať neutoneš!
Jen ať do tý vody po hlavě neskáčeš!

Břehy jsou mazlavý,
jako celý život půda pod nohama.
Břehy jsou klouzavý,
propletený hadovýma kořenama.

Jen ať tě kořeny neuštknou!
Vypadaj nevinně, já vím.
Jen ať v tom ostrým slunci uschnou!
Zmije.
Zním podivně, já vím.

hovno plucící galaxií a kunda do vesmíru

21. srpna 2017 v 23:15 | silly_slivka
Písnička "Igor Pelech" od skupiny Zrní se neskutečně liší od těch ostatních. Když ji šlyšíš poprvé, tak tě chtyne a už nepustí. Tak si ji pusť, poslouchej, a pak vlastně pochopíš o čem celý tento článek je.


Těsně před začátkem prázdninu nás v Ostravě kluci ze Zrní byli a vystupovali se svým improvizačním koncertem. Bylo to krásný a inspirující. Po koncertu se mi povedlo pár z nich odchytit, pokecat a sdělit jim svůj nápad a zda-li se jim líbí. Řekli že jo (i když zpočátku mě jejich pohledy dosti pobavily)! Tak jsme se rozloučili se slovy "Tak já vám to hodím na Coloursech na stage!" "Tak jo!". Byla jsem štěstím bez sebe.
Tak jsem tedy druhý den vyrazila do krámů pro barvy a tašky. V hlavě jsem měla do puntíku vymyšlené jak hovno plující galaxií a kunda do vesmíru budou vypadat. Pár dní to zabralo, a modré prsty od galaxie jsem měla ještě týden.
Pár dní před začátkem Colours Of Ostrava mě přijel navstívit můj kamarád, že si chce nafotit industriální prostředí Ostravy na maturitní práci. Vzala jsem s sebou jednu tašku, že by nebylo špatné ji nafotit, ať mám krásnou vzpomínku.

Jelikož mi nějakým způsobem nejde vložit fotka, zde je odkaz na fotku tašky na mém instagramu.

Pak už stačilo jen počkat na druhý den Colours. Koncert byl skvělý, taška hozena, Zrní byli pobaveni a já spokojená. Cituji slova zpěváka: "Tu tašku musím ukázat ženě!"

Když jsem původně sdělovala tento nápad mamce, byla jsem odměněna pohledy jako *toto mi prosím nedělej* nebo *ty nejsi moje dcera*. Nakonec se jí to líbilo!

Tento zážitek mě hrozně nakopl. Mám stále větší a větší chuť zkoušet nové věci a pořád se zdokonalovat.

!!!


sorry, že zas po roce

21. srpna 2017 v 0:51 | silly_slivka
Žjiťuju, že se svět kolem mě netočí,
světla kolem na mě útočí,
točím se dokola, dokola.
Bojím se zastavit.
Bojím se, že mi exploduje hlava,
bojím se tě oslovit.

Težní věže se na mě ze shora koukaj,
vyměňujem si pohledy,
ostatní mi do očí foukaj,
prach a všechno šedý a škaredý.

Kráčím do ztracena.
Následuj vážku!
Konečky prstů zbarveny dočervena,
srypávám ze sebe všechnu tu špinavou lásku.

Třpytky, hvězdy a měsíce pod očima,
světlé vlasy jako zlatavá sláma na poli.
Nedokážu tě poslouchat ušima,
dokážu se jen koukat a neříkat cokoliv.

Nevydat ani hlásku,
jen se ztrácet nočním městem.
Visím ti na tom světlém vlásku,
padám, padám z velké výšky na zem.

Svět se přestal otáčet.
Už nejsem já, už nejsi ty.
Svět se začal přetvářet
do strvůr a vesmírný hmoty.

BLOGUJU, PROTOŽE...EH?

29. července 2016 v 21:23 | SillySlivka
Rozhodla jsem se, že napíšu článek s tématem týdne "Bloguju, protože".
Svůj první blog na této stránce jsem si vytvořila, když mi bylo asi sedm.
Byl o žábách.
Ten blog pořád existuje.
Jako, fakt.
..Achjo..
Když se teď tak nad tím zamýšlím, proč jsem si ho kdysi založila, tak asi jen čistě kvůli mé lásky k žábám a protože moje největší bff až do hrobu si vedla blog taky, tak jsem nesměla být pozadu, žejo.
Vlatsně jsem jen kopírovala věci z wikipedie, opisovala zápisy o žábách ze svého sešitu přírodovědy a ta nejvvětší perlička nakonec...
Psala jsem příběhy o mých žabích hračkách. Co dělaly, co říkaly, kam mi v noci spadly...
Odmala chci napsat pořádný trhák, který hned bude bestseller, a já budu relativně za vodou a budu si moct žít svůj bohémský život.
Možná jsemv té době blogovala proto, abych dala o svých skvělých hračkách vědět a pak by z nich mohly být úžasné knižní postavy!
V mojí dětské hlavě se toho motalo tolik.
Teď se toho motá ještě víc, že si nápady ani nestíhám poznačit.
Jsem snílek a vždycky jsem byla.

Do svých patnácti let jsem pořád vytvářela blogy a zase mazala, protože mi vždycky na nich něco nesedělo, přestalo mě to bavit, nebo mi tam psali lidi, kterým jsem se naživo snažila co nejvíce vyhýbat.
V tu dobu jsem blogovala, protože jsem se neměla s kým podělit o své zážitky, myšlenky...

A teď mám tenhle.
Tenhle blog bude sloužit k vyjadřování mých myšlenek.
Jo, asi jo.
Chtěla bych se co nejvíce věnovat malování, šití, malování na tašky, trička a tak různě.
Chci se s lidmi podělit o svých ručně vyrobených věcech a aby se ostatní lidi podělili o ty své výtvory se mnou!

V budoucnu sním o své čajíčko-kafíčkárně, kde bych také tyhle věci lidem prezentovala a možná i prodávala.
(Velká businessmanka, lol)
Prostě mým cílem je, vytvořit útulnou kavárnu, kde bude všem dobře, budou se zde scházet se svámi přáteli, najdou si nové přátele, vychutnají si kávu nebo čaj, jednou za čas si naživo poslechnou nějakou supr neznámou kapelu a to přímo v centru Ostravy.
Také se chci zapojit do oživování Ostravy.
(Prostě hrda ostravačka!!!)
Vymyslet spoustu nových věcí, které upoutají pozornost.
Podílet se na spoustě zajímavých projektech spojených s Ostravou.
CHCI OSTRAVU OŽIVIT, UDĚLAT JI JEŠTĚ VYJÍMEČNĚJŠÍ A HLAVNĚ JI DOSTAT DO ŠIRŠÍHO PODVĚDOMÍ LIDÍ VŠUDE MOŽNĚ.

A jsme zase u toho snílka. Ostrava je prostě malé město spojené s těžkým průmyslem a popravdě, nicmoc tu k vidění není. Nikoho to tu tak moc nepřiláká.
A přesně to chci změnit.

Možná tímto blogem na sebe více upoutám, a pak... děj se vůle boží.
Pak se možná stane něco velkého a Ostrava bude jiná.
Pořád stejně osobitá, pořad stejně razovita,
ale lepší a živější.
!!!



(Asi jsem tento článek blbě zkombinovala, to mi nikdy nešlo. Ale díky, že to někdo čte!)

VÍKENDOVÉ DOBRODRŮŽO!

25. července 2016 v 23:52 | SillySlivka
Víkend jsem strávila na horách. S kámoškou. Na chatě.
A vyšla jsem poprvé Lysou horu!
Normálně nechodím na výšlapy, nebo na nějaké turistické čundry, prostě nic kromě "fotočundrů" a "urbexčundrů".
A kromě Lysé jsme druhý den prolezly i okolí opuštěných chat. Takže urbexčundr taky byl!
yay

Prolézání opustěných míst se nazývá URBEX (urban exploration).
Jde hlavně o navštěvování (víceméně) nepřístupných objektů (ruin, komínů, kanalizací a různých ostatních opuštěných míst).
Urbex má hlavně jedno nepsané pravidlo, které zní:
"Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy"
Takže žádné rozbíjení oken, dvěří, zámků...
Žádné braní věcí odtamtud, protože se vám prostě líbí.
Žádné rozbíjení věcí, ani malování na zeď.

Není to koníček pro každého. V různých objektech bývá hlídač, nebo to tam obchází policie, a můžete vyfasovat pěkně mastnou pokutu nebo honičku s hlídačem.

Urbexu se příležitostně věnuji zhruba 2 roky, nemám toho ještě moc prozkoumáno, ale naštěstí se mi ještě nic z toho nestalo. Jen v Olomouci jsme s kamarádama spustili alarm, hehe.

Určitě vás to zaujalo. Hrozně se vám to líbí, žejo?
Komu ne, ale spousta lidí nepsané pravidlo výše porušuje a proto lidé nezvěřejňují lokality, kde se něco opuštěného nachází. Prostě musíte hledat sami, a nebo si u jiných urbexerů vybudovat důvěru, že tam fakt nic neuděláte.
Sama jsem teď nedávno navštívila penzion, ve kterém jsme naposledy byla před půlrokem.
Vypadá to tam mnohem hůř. Ohořelé zdi, vybité okna, rádoby "graffiti" a spousta nepořádku.
Bylo mi z toho smutno. Nechápu co z toho lidi mají. Ano je to opuštěné, nikdo tam není, ale proč to ničit?
Urbex je supr, ale musíte mít v sobě aspoň trochu úcty k věcem kolem vás.
A na konec pár fotek
!!!

Kam dál